Recenze

Postřeh písničkáře Honzy Žambocha z koncertu ve Zlínské Šopě

„Tak takhle by to dál nešlo. Včera se mi zdálo, že jsem slyšel hrát smyčcový kvartet Gadrew Way ve Zlínské Šopě. Už jen to, že na výsostné půdě bluegrasových hadů na hmatníku, či řvoucích bigbeatových lampových šelem, hrálo něco, na co se nehraje trsátkem, je nějaký divný. Musím v tomto dramaturga Šopy Martina Čurdu Juříka veřejně pochválit. Díky žes mi vlezl do snu ogare! Ten sen byl prostě boží. Začalo to už odjezdem ze Vsetína, kde plné auto lidí rozráželo sněhovou vichřici směr Zlín. Ze Vsetína do Zlína se jezdí totiž na koncerty leda tak fakt ve snu. Ať si tam hraje třeba svatý Jimi Hendrix! Ať dojede sem k nám a to si to eště rozmyslíme, lesli přídem. A lestli bude sněžit, tož těch třista metrů v papučách do kulturáku nedám. Ne, nejsu nasraný, kdyby jeli všichni, musel bych řídit autobus a na ten nemám papíry. Ale musím napsat každému, kdo mne ve snu zradil a nejel, že bude „ochuženy“ do konce svého života. To co bylo možno v Šopě vidět a slyšet se dvakrát nikomu nezdá.

Pytla už jenom, jak přišly a sedly si! Strategickému rozmístění jednotlivých rajských děl na tóny kvartetního maršála Gabriely Vermelho asi rozumím. Je třeba dobře vidět a slyšet. Mezi sebou, a hlavně aby publikum vidělo a slyšelo. Jak ve skladbách s obrovským dynamickým rozsahem klokotá hudba. Něha i oheň. Jak čelistka Adriana se sústředěnosťú kung-fu mistryně půlí smyčcem prostor a čas a dává strunné baterii nádherné medové spodky. (myslím tím basy) Jak na druhé straně Gabriela hraje a diriguje tělem, šéfuje v tu chvíli celému světu, rozkopává stojany s mikrofóny, nedovoluje pánovi čurat, zpívá, chvíli jako žiletka a chvíli jako kladivo na všechny sráče z celého vesmíru. Tady bych se zastavil, neb není vůbec obvyklé, že se ve smyčcovém kvartetu zpívá a když, tak je tam nějaký vokalista a kvartet ho doprovází. V Gadrew Way nikoli. Hrát na kvinton (mutant violy) a zpívat u toho (fakt nejednoduché věci) vyžaduje dva mozky, nebo snad jeden, ovšem podezřelý z geniality. Ludmila a Helena, žonglérky s tóny, každá s nádherným a svým, jistým a nekompromisním. Někdy se mi zdálo, že si v rytmických frázích navzájem pinkají s notami. Jednou jsem slyšel falešný tón, ten byl samozřejmě schválně a zrobila ho jistě Gabriela, nebo Adriana, nebo Ludmila, nebo Helena, já doprčic nevím, ale byl to ten falešný mimoharmonický tón na tom správném místě. Jako trn co vás překvapí a díky kterému ještě více zíráte, že to prostě není možný todleto. Nebo ta jedna nacvičená chyba, aby si amatérský muzikant zavýskl, že je na světě přeci jenom spravedlnost. Nebo Havanagýla s rozezpívaným sborem Nemámy. Nebo vtipná a jiskřivá komunikace s publikem… Víte co, už raději končím. Dojel jsem o půlnoci na Vsetín sibiřskou dálnicí, vyložil omámené spolusníče, neměl kde parkovat, takže sněhem štrapáce v polobotkách (kdeže moje zimní boty sú) dom, usnul znova v tom snu (o půl druhé ráno) a v šest se vzbudil úplně zgedrůvejovaný. Doprdele ten koncert byl fakt dobrý jak sviňa! A už držím hubu. Návrat do reality, sněh kýpe, sanitky brkají a já tu mám hnědou parketu, posral sem sa totiž z kvartetu.“

Internetový deník MIMO RÁMEC – Bylo tam plno, přišli lidé z ulice i kamarádi. Atmosféra byla výrazně souznící.

Kvarteto Gadrew Way, to je sestava mladých dívek (jméno, mimochodem pochází ze spojení jejich křestních jmen). Které vědí co chtějí a hledají na to čas a prostor. Při svém debutu v prostoru Černá labuť, stokrát hezčím než sousední Bílá, míchaly styly. Což není dnes neběžné, právě naopak. Ale Gadrew Way si především na nic nehrají. Schramstnou inspirace, pohrají si s nimi a předávají k poslechu skvělou muziku…

Celá recenze: http://www.mimoramec.cz/recenze/nove-kvarteto-gadrew-way-debutovalo-dost-prijemne-510.html